Ničím já, ničím rád...

Jsou dva typy lidí. Jedni se kochají vším krásným a ti druzí to krásné ničí. Tak mi to občas připadá, když se procházím ulicemi města.

A nemusím chodit ani do města. Stačí se projít naší čtvrtí.

Ještě stále je u nás plno domů, čekajících na svůj nový, krásný kabátek. Když se u nich potom začne stavět lešení, říkám si: „Tak jsi se taky dočkal, kamaráde." A pak už jen čekám, až se ukáže v celé své kráse. Když navíc zůstanou zachovány i štuky na fasádě, nemůžu se vynadívat a vzdávám hold šikovným rukám. Jistě nejsem sama, kdo pěje chválu a obdiv.

Pak ale stačí pár dnů a nově opravený dům hyzdí klikyháky, čmáranice, stupidní podpisy a já nevím co ještě. Nejde mi na rozum, že se najde někdo, kdo nemá úctu ať už k historickým budovám, nebo jen k obyčejné lidské práci. Těmto darebákům není lenošno přelézt jakýkoliv plot, aby se dostali na soukromý pozemek a tam zohyzdili a znehodnotili mnohdy několikaleté úspory obyčejných lidí.

Ve většině případech se jedná o náctileté, kteří tímto vandalstvím zahání nudu a nebo se jen chtějí vytáhnout před svými vrstevníky. Mnohdy nejsou ani plnoletí. Pokud se je výjimečně podaří chytit, nic moc se stejně neděje. U nezletilých se ani nesmí zveřejnit identita.

Mám návrh. Co takhle tyto přistižené zavřít do klece a vystavovat je na náměstí? Ne zadarmo. Za mírný poplatek. Ten by byl potom jako příspěvek věnován na znovuobnovení počmáraných budov. Já myslím, že by se našlo plno lidí, kteří by za zhlédnutí těchto ubožáků rádi nějakou tu korunu dali.

Třeba by byli překvapeni, co že to mají za souseda, nebo dokonce za člena rodiny.