Krkavčí matka

  Jsem krkavčí matka? Pro někoho ano, pro někoho ne.

www.ptacisvet.cz   

Ač mám své děti opravdu velmi ráda, nedělá a nikdy mi nedělalo problém je nechat přes noc u babičky. A ne jen na jednu noc.

Ještě když byl syn hodně malý (zhruba jeden rok), nechala jsem ho u babičky několik dní a s manželem jsme si udělali malou, odpočinkovou dovolenou. A světe div se, neměla jsem kvůli tomu výčitky svědomí. Jen moje známá, když jsem ji o tom vyprávěla mě označila za krkavčí matku. Já jsem to viděla malinko jinak. Z unavené, utahané a tak trochu i vyčerpané matky, se synovi vrátila odpočatá, usměvavá a snad i milá maminka, plná nové energie.

Zastávám názor, že dětem se má člověk věnovat, pečovat o ně, vychovávat je, ale ne jim obětovat celý svůj život. Teď mám na mysli extrémní situace, kdy se matky vžijí do role služek, poskoků a já nevím čeho ještě, jen aby jejich ratolest měla na světě maximální pohodlí a touto svou přehnanou péčí a starostlivostí je potom pronásledují i v dospělosti a mnohdy i v jejich, již partnerském životě. 

Za normální stav považuji, když si rodiče umí udělat čas sami na sebe. Malé odloučení rodičů od dětí dle mého názoru prospěje oběma stranám. I rodiče mají mít nárok na své koníčky, zájmy, přátele. To, že mají děti ještě přece neznamená konec světa, konec volných chvil - všeho. A pokud je právě tohle pro někoho známka toho, že jsem krkavčí matka, tak říkám ano. Jsem. A jsem jí ráda. Nepotřebuji si totiž svou důležitost a nepostradatelnost dokazovat tím, že budu stát dětem „za zadkem" do jejich třiceti let.

Samozřejmě je tohle všechno věcí názoru. Takhle se k tomu stavím já. Nedovedu si totiž představit, že bych po odchodu dětí, které si jdou za svým životem, seděla doma a fňukala, že nemám kolem koho skákat.