Pomož si sama, stařeno!

Obejděte je, kopněte si do nich, ale hlavně je nezvedejte. Koho? Přece staré lidi, co upadnou.

To si asi říkali lidé, kteří před nedávnem obcházeli stařenku, která zakopla, spadla a nemohla vstát. Těch lidí co šli přede mnou, nezpomalili a jen se z dálky ohlédli co se to tam válí, bylo opravdu hodně. A nepomohli ani ve chvíli, kdy jsem se ji snažila zvednout. Paní se vstávalo moc špatně. Nohy už ji neposlouchaly jako za mlada. Neustále se omlouvala, že mě zdržuje. Když se konečně dostala na nohy, celá se chvěla. Slova díků nebrala konce. To nic, to je přece samozřejmé, řekla jsem jí. Ale nebyla jsem si tím už sama jistá.

Lidé si neuvědomují, že jednou tu pomoc budou sami potřebovat. Že je třeba za dvacet, třicet let bude někdo obcházet a oni bezmocně ležící na zemi budou očima žádat o pomoc.

Opravdu chceme, abychom takhle dopadli?