Nejsme rasisti, jen máme své zkušenosti

Vím, že článků na toto téma bylo napsáno mnoho. Já se tu nechci pouštět do žádných úvah. Chci uvést jen pár svých postřehů a osobních zkušeností. Nehledejte v tom rady ani žádné návody, jak „to“ řešit.

Mezi spolužáky mých dětí, patří  Vietnamci i Cikáni. Nikdy, co vím, nevznikly mezi dětmi žádné spory ohledně příslušnosti k té či oné etnické skupině. Nerozlišují mezi sebou rasovou příslušnost. Jsou to jen kamarádi a spolužáci. 

Cikánské děti posílají jejich rodiče do školy sami od sebe. Nepotřebují nad sebou dozor sociálních pracovnic. Na třídních schůzkách se aktivně zapojují a zajímají se o dění ve škole. Spolupracují s třídní učitelkou a společně hledají řešení, jak své dítě co nejlépe připravit do vyučovacích hodin. K tomu jim nepomáhá žádná „rádobyhumanitární romská“ organizace. Nepotřebují vodit za ruku a už vůbec nepotřebují, aby je někdo učil, jak slušně žít. 

Vietnamské děti patří všeobecně k těm pilnějším žákům. Mají výborný prospěch a téměř žádné kázeňské prohřešky. Jsou rodiči přísně vedeni k poslušnosti, uctivosti a hlavně je jim vštěpováno, že vzdělání je jednou z nejdůležitějších věcí. 

Když mi moje maminka jednou řekla, že si syn může dovézt na prázdniny kamaráda, ani na chvíli jsem nezaváhala, kdo by to měl být. Aby se mí rodiče nezbláznili ze dvou raubířů a neutrpěli šok ze slovníku synových kamarádů (přestože jsou jinak moc fajn), naši nabídku na prázdniny dostal Huy. Kluk slušný a zdvořilý. Že je to Vietnamec? No a co? Moje rodina v tomhle  rozdíly nedělá. A já hodnějšího kluka neznám. 

V okolí mého bydliště je mnoho vietnamských rodin. Nevím o nikom, kdo by se soužitím s nimi měl sebemenší problém. Jsou slušní, nehluční a pořádní. A vždycky zdraví už z dálky. Každý se s nimi rád zastaví a povykládá. 

Před šesti lety se k nám do ulice přistěhovala cikánská rodina. Byli to lidé patřící k té slušné menšině. Přesto…. Ulice pro ně byla pouze větším obývákem. Rádio s nimi poslouchalo celé okolí. Vystoupit z auta a zazvonit na domovní zvonek byl pro ně neuvěřitelný problém. Proč by to dělali, když mají v autě klakson, který tak pekelně dobře řve. A že je půlnoc, nebo pět hodin ráno? Koho to zajímá? Vaše podezdívka s plotem u domu už nejsou jen vaše. Už patří i cikánským dětem. Dobře se na tom sedí a ještě lépe se po tom leze. Domluva působila vždy jen pár minut. A jejich rodinné sešlosti? Kapitola sama pro sebe. To si říkáte, že delší víkend jste ještě nezažili a těšíte se až v pondělí ráno nastoupíte do pracovního procesu ve své milované „kolbence“.

Když se před dvěma lety tahle „naše“ cikánská rodina stěhovala do jiných končin naší krásné vlasti, šli jsme to oslavit. 

Pracuji v oblasti, která je nechvalně proslavená cikánským obyvatelstvem. Když jsem svým známým říkala o tomhle novém zaměstnání, nikdo kupodivu neřekl: „Jé, ty se máš, že jsi sehnala tuhle dobrou práci.“ Všichni mě litovali do jakých končin jsem se to dostala a jestli nebudu mít strach dojíždět.

Využívám služeb MHD. Revizora jsem v těchhle končinách zažila jen jednou, přestože jinde po městě jich jezdí mraky. A tento revizor byl v doprovodu tří policistů.Po ulicích se tu prochází nejen místní cikáni, ale také se tu scházejí nejznámější cikánští kapsáři z města.

Firma, ve které pracuji, byla před půl rokem vykradena. Hádejte kým? Zloděje viděla paní, která tu bydlí. Kontakt na sebe nechtěla dát. Bála se, že by se jí mohlo něco stát, kdyby se rozneslo, že to ona kontaktovala policii. 

Několikrát se mi stalo, že za mnou do práce přišla Cikánka s Cikánem a se slovy: „Paní, dajte mi razítko, že u vás nemůžu dělat.“ se dožadovali potvrzení do ušmudlaného deníčku pro jakýsi úřad. Když jsem se jich zeptala, jak mohou vědět, že pro ně nemám práci, začali se ošívat. A když jsem řekla, že bych pro ně práci měla, řekli, že práci nechtějí, že chtějí jen to razítko. 

Asi před měsícem jsem se já sama zařadila do škatulky – okradená. Při návratu z práce, za bílého dne v tramvaji, mi Cikán strhnul z krku řetízek s křížkem. Nechala mi ho před lety dělat moje, dnes již zesnulá, babička ze svého snubního prstenu. Cikán si počkal, až dá řidič zvukový signál, že zavírá dveře a v ten moment ke mně přiskočil, okradl mě a vyskočil z tramvaje. Přesně tuhle stejnou situaci, na stejné tramvajové zastávce (troufla bych si tvrdit, že i se stejným Cikánem), jsem zažila již o tři měsíce dříve. Jen okradená jsem nebyla tenkrát já, ale starší paní. Nikdo z cestujících ani v jednom případě nepomohl. Báli se. V tramvaji byla totiž převaha Cikánů. 

Jindy jsem byla svědkem toho, jak Cikán, asi devítiletý, se vrhnul na paní jdoucí přede mnou a snažil se jí z ruky vytrhnout telefon. 

Znám slušné Cikány, ale znám také ty špatné. A těch je, bohužel, mnohonásobně víc. Proto, když jdu po městě a blíží se jakýkoliv Cikán, automaticky si kabelku přitisknu pevně k tělu a průběžně si kontroluji kapsy. V životě mě nenapadlo hlídat si kabelku, když kolem mě procházel Vietnamec.

Já Cikány soudit nebudu. Nemusím. Oni odsoudili sami sebe svými činy. Ona totiž akce vyvolává reakci. 

Jak jsem již řekla na začátku. Nenabízím žádnou radu. Tohle jsou jen mé zkušenosti. Tohle jsou má fakta.