Každý se v životě protloukáme, jak umíme. Někdy to jde líp, někdy hůř. Přijímáme výzvy, vyhýbáme se pádům. Myslíme si, že jsme na vrcholu a přitom mnohdy netušíme, že se právě řítíme střemhlav dolů.
Padáme na kolena a leckdy nás „všechna tíha světa“ sráží až na úplné dno. Čekáme na konec, čekáme na zázrak, čekáme, že nám někdo podá pomocnou ruku, až nakonec zjistíme, že čekáme na cokoliv.
Prožíváme, žijeme, přežíváme.
Marně lapáme po dechu a hledáme skulinku, abychom se mohli znovu nadechnout. Vše kolem nás se ztrácí v mlze….
…. a pak…. cítíme. Lehký závan vzduchu? Života? Naděje?
Chvíli trvá, než zjistíme, že se můžeme pohnout. Že i „po čtyřech“ se dá o malý kousek posunout. Učíme se znovu chodit, vnímat, prožívat. Doufat a věřit. Dívat se a vidět.
Snažíme se napřímit a jít. Míříme k rozhledně s nadějí, že tam nahoře bude vše jasnější. Zdoláváme schod za schodem, patro za patrem. Konečně…. Rozhlížíme se po okolí a nemůžeme se nabažit barevných dálek a vůní. Větru ve vlasech a slunce.
A znovu prožíváme euforii vítězství. Opravdu? Otáčíme se a marně hledáme oči, které také ví….
Nakláníme se dolů. A najednou toužíme po tom, být opět součástí toho neobyčejného pestrého hemžení pod námi. Scházíme níž a níž. A přestože právě klesáme, víme, že se blížíme k vrcholu. Nejzvláštnějšímu, neočekávanému.
Poznáváme to a víme. Blíží se. Happyend? Ne….. Život. Se svými vzestupy a pády. Radostmi a smutky. Prohrami i vítězstvími. Fackami i pohlazeními….
Teď, právě teď už víme jak na něj. Víme???
Zdá se nám to, nebo se v dáli právě někdo směje?
To nic. Tahle jízda bude ještě hodně dlouhá a pestrá. Není k ní totiž mapa.
Naštěstí…..
