Andrea Jamborová

Říkám hlad, myslím chlast

2. 02. 2011 10:53:12
Bezdomovci se stali součástí našich měst ať se nám to líbí, nebo ne. Řečeno slovy klasika : Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

V Brně (a určitě nejen tam) je potkáváte na každém kroku. Teď v zimním období je jejich koncentrace vyšší například na vlakovém nádraží a všude tam, kde je alespoň menší náznak tepla. Ten prostor u radiátorů jim přeji. Vždyť i zaběhnuté přísloví praví – je tam, že by ani psa nevyhnal.

Zde ale má tolerance k nim končí. Vadí mi jejich opilecký řev, obtěžuje mě jejich žebrání a v neposlední řadě i jejich zápach. Pokud se například v letním období pohybujete kolem autobusových zastávek, které přímo navazují na obchodní dům Tesco, můžete na lavičkách pro cestující spatřit celou plejádu figurek, které se celodenně oddávají alkoholu a svou potřebu pak vykonávají jen pár kroků od vás. V horším případě ani nejsou schopni lavičku opustit a vy se můžete jen modlit, aby co nejdříve přišel velký liják, aby smyl nejen příšerný zápach, ale hlavně biologický odpad, který na lavičkách zůstal.

Peněženku na ulici neotvírám ani anonymním charitám, ani bezdomovcům. Přispěla bych jen tomu, že by si koupili o něco víc alkoholu a tím bych jim nepřímo odepřela teplé jídlo a nocleh v armádě spásy. Tam totiž tyto služby opilým osobám neposkytují.

Ale zase taková bezcitná mrcha, která odkopne bezdomovce na potkání, nejsem. Nedám jim sice peníze, ale neodepřu jim jídlo. Když ke mně asi před dvěma měsíci přistoupila poplakávající žena, že by potřebovala něco k jídlu, moc mě mrzelo, že jsem u sebe neměla ani kousek chleba. Dala bych jí ho celý.

Minulý týden jsem dostala šanci to napravit. Přistoupila ke mně ta stejná žena s tím stejným ufňukaným projevem. Poplakávala, že má strašný hlad a jestli nemám něco k snědku. I zaradovala jsem se, že můžu pomoci bližnímu svému a vytáhla jsem pytel rohlíků. Podala jsem jí ho ať si je nechá všechny. Chtěla jsem ji k tomu přidat i sýr, aby je nemusela žvýkat suché, ale k tomu jsem se už nedostala. V momentě bylo po fňukání a pláči a ona se na mě dívala jak na cvoka.

- Rohlíky? No to ne. Ty já nechcu. Něco na zahřátí nemáte? Ne? Tak nějaký drobný, nemáte?

Stála jsem tam a připadala si jako vůl. Naivní vůl. Něco na zahřátí. No jistě. A termosku s čajem určitě na mysli neměla.

Milí bezdomovci, kdybyste hubou v zemi ryli, tu korunu vám prostě nedám. Na to, abych vám přispívala na chlast, do práce nechodím. Ale pokud budete mít hlad, DOOPRAVDY HLAD, klidně se na mě obraťte. Ty rohlíky u mě pořád máte. A třeba i se sýrem.

Autor: Andrea Jamborová | karma: 29.42 | přečteno: 2206 ×
Poslední články autora