Minulý týden se v médiích objevily záběry vojáků, kteří zabíjí kuřata ukousnutím hlavy. Rázem se zvedla vlna odporu nad tímto brutálním činem.
Opravdu brutálním?
Já jako laik netuším, co všechno můžou vojáci nasazení do extrémních podmínek prožívat. V jaké situaci se můžou ocitnout. Ale chápu, že musí být připraveni na všechno. Tedy i na to, jakkoliv si obstarat potravu.
Nemám ani páru o tom, jak může probíhat výcvik těchto lidí. Ale tuším, že musí vydržet neuvěřitelnou fyzickou a psychickou zátěž.
Kolik z nás bylo odříznuto od civilizace, od supermarketů, od pohodlí domova a opravdu stálo uprostřed bojů, pod palbou, bez možnosti úniku? Já tedy ne. I ony záběry jsem sledovala z pohodlné sedačky poté, co jsem si přitopila zmáčknutím tlačítka na termostatu.
Ano, z gauče a z tepla domova se nám to všechno pěkně kritizuje. Jsme nejchytřejší, nejhumánnější. Víme všechno nejlépe.
Nechme vojáky a jejich čin a přenesme se na vesnici do obyčejného hospodářství. Tam, kde lidi běžně chovají králíky, kuřata, ovce, prasata.... A zabíjejí je.
Jak si myslíte, že se získá kuře na polévku? Myslíte, že se čeká, až kuře chcípne nudou? Ne. Oddělí se hlava od těla. Zdá se vám to hnusné? A jak si myslíte, že se dostalo zmrazené kuře, které jste si koupili, do obchodu?
Taky jsem „zabiják". Vyrůstala jsem na vesnici a zabít králíka mě tatínek naučil, když mi bylo jedenáct.
Zabíjela jsem je brutálně, nebo humánně? Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Abychom měli co jíst, tak se to prostě udělat muselo.
Ale vraťme se zpět k odsuzovaným vojákům. Osobně jejich čin nepovažuji ani za brutální, ani za týrání zvířat. Mohu ho pouze považovat pro laickou veřejnost za nepochopitelný.
