Bylo mi krásných osmnáct a právě začínalo léto. Věděla jsem, že mě čeká mnoho zážitků, dobrodružství a setkání. Na to jedno konkrétní setkání, vzpomínám dodnes.
Měli jsme relativně krátce po „sametu" a lidé se zatím ještě pořád radovali z nabyté svobody. Houfně jezdili na dovolené k moři nejen do Jugoslávie, nakupovali nově vydané knihy autorů, kteří přestali být nepohodlní. Na televizní obrazovky se vrátily trezorové filmy a z českého rozhlasu jsme slyšeli nejen Vondráčkovou a Gotta, ale i Madonnu, Rolling Stones a samozřejmě také naše opět povolené zpěváky. Mezi těmi nesměl chybět Karel Kryl.
Přiznám se bez mučení. Do revoluce mi jméno Kryl nic neříkalo. Vlastně ano. Zpívali jsme si na školních výletech Anděla (a děsně nás štvala učitelka se svým - buďte zticha, tohle nezpívejte). Ztišeným hlasem jsme si navzájem sdělovali, že to je ta od Kryla, ale proč jsme šeptali a kdo je to Kryl asi netušil nikdo z nás. Až později, v průběhu demonstrací, jsem měla možnost zjistit, kdo tento pán je. Jeho písničky jsem si okamžitě oblíbila. Každý, kdo uměl alespoň pár akordů na kytaru (tedy i já), hrával jeho skladby u táboráků. Nebylo člověka, který by neuměl alespoň jednu z jeho mnoha písní.
Karel Kryl začal koncertovat. A nesoustředil se jen na velká města a jejich koncertní sály, ale jezdil zpívat i do malých vesnic, kde mu koncertní síně nahradily místní sokolovny.
Když na začátku prázdnin volala teta, že u nich „na dělňáku" bude zpívat Kryl, věděla jsem , že tam nemůžu chybět. Lístky byly okamžitě prodané, ale já jsem měla štěstí, že mi ho dala stranou a já se tak dostala alespoň na stojáka na „galérku".
Koncert byl úžasný. Bylo mnoho přídavků. Lidé chtěli další a další písničky a Karel hrál a hrál, jako by chtěl právě v této dědině vypustit duši. Konečný potlesk nebral konce. Na závěr dostal velkou kytici růží.
Sál se začal pomalu vyprazdňovat, spokojení posluchači odcházeli domů. Mě a moji maminku, která se mnou na koncert přišla, teta pozvala za pódium na kávu. Bylo tam také pár lidí z vesnice, kteří měli tento kulturní zážitek na svědomí. Vykládalo se o všem možném i nemožném. Zkrátka se tak po vesnicku besedovalo.
V tom jsme zaslechli nesmělé ťukání na dveře. Vešel pán menšího vzrůstu, knírek pod nosem a malá zářivá kulatá očka. Vešel Karel Kryl. S omluvou, jestli neruší, s dotazem, zda se může připojit k naší společnosti a s díky za výbornou polévku, kterou mu uvařili. Silnou domácí hovězí polévku - to bylo jediné přání, které měl, když se ho ptali co všechno si bude na svém koncertě přát (porovnáno s jinými „hvězdami": někomu stačí talíř teplé polévky a někomu nestačí celé patro hotelu - paradox)
Páááni, tak já mluvím s KRYLEM. Nebo s Krylem? Mluvila jsem s Karlem. S obyčejným člověkem, který se uměl bavit o pivu, politice o svém koncertování, písničkách, které zpíval. S člověkem, který toho hodně prožil, ale rozhodně to nedával na obdiv. S člověkem, který si chtěl povykládat tak obyčejně, lidsky.
Než odešel, s každým si potřásl rukou a rozloučil se. Když jsem přišla na řadu já, podíval se na mě a zeptal se: „Směl bych vám darovat růže? Jste krásná a tak mladá. Budou se k vám hodit víc než ke mně." A podával mi svoje růže.....
Necelé dva roky na to se rozlétlo světem, že Karel Kryl zemřel.
Dnes, když vidím růže, vzpomenu si na ty své. Od Kryla. Od člověka obyčejného, lidského.
