Moje kamarádka, říkejme ji třeba Sára, je míšenka. Přestože se tu narodila a vyrůstala, je na první pohled zřejmé, že ji v těle nekolují jen geny praotce Čecha.
Nikdy se kvůli svému vzhledu u nás nesetkala s žádnými potížemi. Pokud už ji bylo nepříjemně, bylo to při setkání s lidmi (respektive s muži), kteří v ní poznali své etnikum a dle svých zvyklostí ji dávali najevo, že je „jen" žena. Navíc žena, která podlehla „zkaženým" západním vlivům, což se příliš neodpouští.
Většinou při takovém setkání zaznamenala jen nepřívětivé pohledy, občas byla zcela ignorována a výjimečně se setkala s nepříjemnou poznámkou.
Protože se jako mladá musela kvůli svému povolání často pohybovat ve velmi chladném prostředí, zdravotní problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Byla proto nucena navštívit specialistu - lékaře.
Když v ordinaci uviděla doktora který ji měl vyšetřit, bylo ji všelijak. Čekala, zda se bude chovat jako profesionál a její původ zůstane bez povšimnutí, nebo jestli bude muset čelit oněm známým pohledům.
Lékař se tvářil přátelsky. Zajímal se o její zdravotní stav, ale zároveň také o její soukromí. Sára byla z milého přístupu tak překvapená, že na sebe „napráskala" téměř vše.
Pak na ni ale najel natvrdo. Po ujištění, že je skutečně napůl ta, za kterou ji od prvního pohledu měl (že je vlastně jednou z nich), se ji začal vyptávat jestli je vdaná či svobodná, jestli má přítele a jakého je původu. Když zjistil, že přítelem je jen obyčejný Čech, zamnul si ruce a řekl, že by pro ni měl muže. Protože: „ Čistá krev musí být zachována." Následovala otázka zda je ještě panna. A přišla opět podařená odpověď.
„To nevadí. S tím můžeme něco udělat. Známý pracuje na plastice. To se zařídí. Jen se o svém zákroku nesmíte zmínit před svým nastávajícím."
Snad i proto, že zde chyběla zdravotní sestra, Sára pociťovala velký strach a proto odpovídala na všechny nepříjemné otázky. Z ordinace odcházela vyděšená, s kontaktem na svého nového nastávajícího.
Určitě se nabízí mnoho otázek proč Sára ihned neodešla, proč nepodala na doktora stížnost, proč to neohlásila kdekoliv. Zkrátka tisíc dalších „proč". Možná proto, že byla příliš mladá a nezkušená, možná ji bylo tak zle, že neměla sílu jakkoliv se s lékařem dohadovat, možná se bála že by se ji to nějakým způsobem vrátilo. Já to nevím. Je to už víc než deset let a dnes už to zjišťovat nebudu. A ani to pro mne není podstatné.
Co mě zajímá, je postoj tohoto doktora k nám pacientům s „nečistou" krví. Co jsme pro něj? Můžeme se cítit v bezpečí u lékaře, který evidentně není schopen oddělit soukromé zájmy od své profese? A jakkoliv mi jindy může být soukromí jiných lidí ukradené v tomto případě (možná fantazíruji) mne napadá, nemůže takhle vypadat „spící buňka"? Co sleduje onou čistou krví? Jaké jsou jeho soukromé aktivity? Otázek mě napadá spousta.
Pro objektivitu musím říct, že jsem zažila při svém pobytu v nemocnici dva lékaře s „čistou" krví. V obou případech jsem s péčí i přístupem byla spokojená.
Jenže dnes jsou tu zkušenosti s útoky na „dvojčata". Víme co dokáže fanatická čistá krev.
