Lidé si pořizují čtyřnohé kamarády z různých důvodů. Jedni se cítí osamělí a proto si pořizují společníka. Druzí podlehnou módě a volí si takto svůj módní doplněk. Někteří tímto stylem plní přání svých dětí a pořizují jim živou hračku. Jiní si myslí, že jistá plemena jim zjednají respekt.
Ať už si ale pořizují psa z jakéhokoliv důvodu, vždy musí počítat s tím, že tímto okamžikem za něj přebírají stoprocentní odpovědnost. Asi by bylo naivní si myslet, že každý, kdo si ho pořídí, bude mít také nastudováno jak o něj pečovat.
A v tom, si myslím, je kámen úrazu. Nevědomost a nezodpovědnost.
Pořídit si psa jako kamaráda? Prosím. Ale musím vědět jaké plemeno zvládnu, jak se o něj mám starat, jaké na mě bude mít nároky, zda mám předchozí zkušenosti s výcvikem a další.
Pes jako módní doplněk mi v mnoha případech zavání týráním. Převlékat ho několikrát denně, barvit srst aby ke mně barevně ladil…. I když tady musím přiznat, že těm kdo si na tomhle zařídili živnost závidím. Musí to být zlatý důl.
Pes jako hračka je kapitola sama pro sebe. Kolikrát jsem měla chuť nasadit obojek (a pořádně zaškrtit) rodičům, kteří láskyplně sledují své čtyř – pětileté ratolesti, jak smýkají svou „hračkou“ doprava, doleva, za sebou, tu ho nakopnou, když neplní zvrácené příkazy nevyzrálého pětiletého mozku. Ječí hystericky „ke mně“ a zdůrazňují svůj povel zběsilým trhnutím vodítka, takže mnohdy pes spíš doletí než přijde. Tohle považuji za jeden z nejhorších osudů, které mohou psa potkat.
A jako poslední tu máme psa, který má plnit funkci jistého ranaře ve smyslu „tam kde mi chybí respekt a široká ramena, tohoto dosáhnu svým psem, který má mezi lidmi všeobecně špatnou pověst“. Jistě je vám jasné, jaká plemena mám na mysli. A vězte, že takových asociálů s nízkým sebevědomím po světě nechodí málo.
Abych to na závěr shrnula. I mírumilovný voříšek, může být pěkně zákeřný zmetek. I strach budící Bullteriér může být ten největší mazlík. Vždy záleží na tom, kdo se o psa stará, kdo ho vychovává, nebo naopak nevychovává.
Pokud je pes zavřený doma, je mi jedno jak se chová, jestli na někoho „vyjíždí“, nebo jestli třeba jí s páníčkem z jednoho talíře. Pokud potkám psa na veřejnosti chci mít jistotu, že nedojdu domů pokousaná, nebo nedej bože roztrhaná na kusy. Nechci být napadená ani jezevčíkem, ani pitbulem. Odmítám kontrolovat na veřejnosti své pohyby, abych nějakým rychlejším trhnutím ruky náhodou nevzbudila v kolem pobíhajícím psovi bez náhubku a vodítka pocit, že snad začínám útočit.
Vždy budu tvrdit: Díky Bohu za každý případ, kdy „dobře zvládnutý“ pes místo náhodného kolemjdoucího napadne svého vlastního pána.
