Kindoši, návleky a čaj na prdíky

Kdyby mě kamarádka nepožádala o setkání v Baby kavárně, nikdy bych se asi o této vymoženosti nedozvěděla.

Baby kavárna...

Když mi psala mail s touto žádostí, mylně jsem se zpočátku domnívala, že se jedná o kavárnu pro ženský (tak to je dobrý, oni už jsou dnes kavárny jen pro baby). Až z dalšího řádku mi došlo, že je to osvěžovna, kde vám nikdo nenadává, že vaše ratolest je hlučná a nesedí způsobně u stolečku. Za můj omyl může to, že všechny nápisy u nás mám tendenci číst  nejprve česky (také jsem se svého času divila, že na ty chaty můžou holky až od osmnácti let, já jsem byla například na chatě už jako malé dítě).

Byla jsem velmi zvědavá, jak taková kavárna funguje. Dorazila jsem na sraz jako první a tak jsem si řekla, že pro nás zaberu nějaké dobré místo. Hned po vstupu do příjemné, barevné místnosti, na mě od baru zakřičela obsluha – Návleky!  Nevěřícně jsem na ni koukala, jestli to opravdu patřilo mně. – Návleky si vemte!

Sakra, co po mně ta ženská chce? Jaké návleky? Jsem snad u doktora, nebo na hradě? A vtom mi to došlo. Uviděla jsem batolící se mrňata, jak si to šinou po čtyřech a vytírají svým tělíčkem podlahu. Vrátila jsem se ke vchodu a poslušně natáhla hadrové pytlíky na boty.

Po dosednutí na židli jsem si všimla, že ostatní návštěvnice (tak přece jen je to pro baby) si mě podezřele prohlíží. No jo. Vlítne tam bez návleků a ještě bez děcka. Po chvilce jsem začala být z těch pohledů trošku nervózní. Zachránila mě kamarádka, která konečně dorazila s dítětem i návleky.

Zhýčkána klasickou kavárnou jsem otevřela nabídkový list. No potěš. Co já si dám? Kašičku? Jablíčkovou výživu od šesti měsíců? Zeleninové pyré? Nebo že by čaj na prdíky? Konečně jsem narazila i na klasiku. Káva s mlékem, káva bez mléka, minerální voda. Tak tady byla opravdu větší nabídka pro špunty. Ale co, nepřišla jsem hodovat, ale vykládat.

Kavárna byla plná chodících a plazících se dětí. Maminy spokojeně komunikovaly mezi sebou (pravděpodobně stálé zákaznice, které už se tu znají) a svoje ratolesti nechaly napospas svému osudu. Zjistila jsem, že je to taková malá zvířecí říše, ve které panuje právo silnějšího. Občas ty starší děti pomohly mladším nastrkat jejich tělíčka na trampolínu, kde se spokojeně nechaly natřásat a fackovat záchranou sítí. Hrací místnost byla plná proplétajících se rukou  a nohou, motorek, balónků, panenek a kočárků, plyšáků a jiných lákadel pro děti.

A najednou jsem zjistila, že těch dětí, tam na mě začíná být nějak moc. Samozřejmě, že mám k dětem kladný vztah. Proto jsem si kdysi dvě pořídila. Ale tady už mi pekelně lezly krkem. Malé lezoucí, brečící, křičící nestvůrky byly všude. Marně jsem hledala knoflík volume, abych je alespoň trochu ztlumila. Bylo to jako ve strašidelném hradě. S hlavou jak škopek jsem to po hodině a půl vzdala.

A co říct závěrem? Být mamina s malým kindošem, tak vrním blahem, že někoho napadlo postavit takové betelné kafec. Ale já si příště opět půjdu raději vypít kávu bez dětí do „normální“ kavárny. Sice mi nenabídnou dětskou kaši (tu já tuze ráda), ale pravděpodobně nebudu odcházet s tikem pravého oka. =o)